Nedovol, aby tě ztrach z prohry vyřadil ze hry

Dílna

4. dubna 2015 v 22:10 | Temnota |  Povídky
Znáte ten pocit, když nastoupíte do nové práce? Ne? Vše je pro vás cizí, rozhlížíte se okolo sebe, seznamujete se s novými kolegy a snažíte i si zapamatovat jejich jména. Do toho musíte bravurně zvládat úkoly, které vám nadřízený určí a nejlépe se u toho usmívat.


Něco podobného právě teď prožívám já…



Je to týden zpátky, co jsem se byla zeptat v jedné fabrice, jestli nepřijímají zaměstnance, protože jsem už byla delší dobu doma a peníze jsou potřeba. Ze začátku to vypadalo dobře. Majitel oné firmy si se mnou normálně "popovídal" a "vyzpovídal" mě, jak už tomu bývá. Já jsem se celou dobu usmívala jako idiot a jen si říkala, ať už se na nic neptá, protože jsem nevěděla, co odpovídat. K mému údivu onen pohovor dopadl dobře.


Následující den mi ten chlap volal, že mě berou a že můžu nastoupit hned následující den, formality, že se prý vyřídí za "pochodu".


A tak jsem další den ráno vstala a vydala jsem se do práce. Měla jsem smíšené pocity. Na jednu stranu jsem se těšila, že mě vzali a že "mám práci" a na druhou stranu jsem měla sevřený žaludek strachem, protože jsem nevěděla, co mě čeká.

Zazvonila jsem u dveří kanceláře a čekala. Za malou chvíli se ozval bzučák a dveře mě vpustily dovnitř. Pan majitel se usmíval, jako ten pověstný měsíček na hnoji, byl milí a zdvořilý. Nejdříve mi vysvětlil, co a jak a pak mne požádal, abych ho následovala. Zavedl mě na dílnu, kde jsem měla strávit několik dalších měsíců kontrolou jakýchsi dílů.


To, co jsem tam uviděla, jsem si nepředstavovala ani v těch nejhorších snech. Ona dílna byla ponurá a kromě malých lampiček u každého pracovního stolu, tam nebylo žádné světlo. Všichni přítomní seděli rovně u stolů, koukaly na práci a vypadaly, jako by neměli duši a jen tupě zíraly. Zamrazilo mě a tělem mi projela vlna chladu. Dovedl mě k "mému" stolu a odešel pryč. Chvíli jsem seděla a přemýšlela, co mám vlastně dělat. Za chvíli někdo přišel, na stůl mi vysypal práci a zase odešel.


Podívala jsem se na ženu, které seděla vedle mě. Zvedla hlavu a já jsem viděla její prázdné oči bez života. Ten chladný pohled. Rychle jsem se otočila zpátky a začala jsem pracovat.
Vrtalo mi to hlavou po zbytek dne. Všichni lidé, kteří pracovali na té dílně, byli bez známek normálního života a když skončila směna, tak se všichni, jako na povel, zvedly a v řadě odcházeli k východu.

Další den se opakovalo to samé…
Je to týden, co tu pracuji, ale připadá mi to, jako věčnost. Pomalu cítím, jako by mě opouštěla duše. Je to něco zvláštního a nepopsatelného.


Nemohu dál, rozhodla jsem se, že v té práci skončím, nestojí mi to za to.

Zašla jsem za majitelem firmy a oznámila jsem mu, že končím. Koukal na mě vyjukaným pohledem, jako kdyby mi nerozuměl, ale nebránil mi v mém rozhodnutí.

Takže jsem skončila, ale neskončilo tím mé zděšení a strach. Pět dní po té, co jsem tam skončila, jsem se doslechla, že zemřela jedna žena, která pracovala se mnou na dílně. Odvezly ji rovnou z práce. Jako kdyby zkolabovala. Z ničeho nic se prý postavila, podívala se ke stropu a upadla na zem. Již mrtvá.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Nedávalo to smysl, ale nikdo to neřešil, jako by to snad bylo normální.
Nevím, jestli to byla ta firma, nebo jen ta jedna podivná dílna, ale bylo tam něco špatně. Vysávali tam z lidí život, nebo ta dílna sama?

Ta žena, když se podívala ke stropu, ztratila poslední zbytek sama sebe a… zemřela.

Jako by to bylo za hranicemi reality, v jiné dimenzi, někde, kde se dějí zvláštní věci, ale nikdo je nemůže ovlivnit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama