Nedovol, aby tě ztrach z prohry vyřadil ze hry

Mé narození, moje smrt

29. března 2015 v 10:12 | Temnota |  Deník jedné normálně nenormální "dívky"
Po delší odmlce jsem se rozhodla, že bych na blog mohla přidat zase nějaký příspěvek. Nechtěla jsem se do psaní, nebo do nějaké aktivity nutit, pak mě to prostě nebaví... Když mám psát, tak na to musím mít náladu a nejlépe vhodné prostředí. A kolikrát se mi stává, že mě napadne část příběhu (jakéhokoli), třeba někde na cestě, nebo v práci. A z těchto důvodů musím mít v telefonu poznámky, abych si to měla kam zapsat. Smějící se

No a dnes mě napadlo, že sem přidám další díl mé povídky na pokračování. Tak tady ho máte a snad se bude líbit. Jinak dnes plánuji ještě jeden příspěvek, uvidíme, jak se mi to povede... Mrkající


Je místo, kde jsem se narodila.

Je místo, kde jsem zemřela.

A kde že to je? Narodila jsem se v jednom malém městečku. Na okraji v rodinném baráku jsem žila se svými milovanými rodiči, který si mě prý moc přáli a byli vděčný, že se jim narodila holčička. Všechno vypadalo bezproblémově až do té nehody. Moji rodiče tragicky zahynuli, když mi byli dva roky. Prý se nenašly ani jejich těla, moc mi toho neřekly… Jsou dva důvody, buď mě nechtěli trápit a, nebo to prostě jen nevědí. Myslím si, že to bude ta druhá varianta, protože o pocity sirotka se moc lidí nezajímá.

Nikdy jsem to tu neměla moc ráda. Teda, nechci, aby to vyznělo špatně, je tu krásné okolí a najde se tu i pár míst, kam zajít, když chcete vypustit a pročistit hlavu. Jen lidi tu nikdy nebyli moc příjemní. Možná je to tím, že jsem byla uzavřená do sebe, ale kdykoli někdo v mém okolí mluvil, tak jsem měla pocit, že mluví o mně, že jsem ta, která je v dětském domově, protože nemá rodiče…





Po mém cestování, po těch několika letech jsem se rozhodla, že se do mého rodného města vrátím. Ani nevím, co mě k tomu vedlo, ale jsem tu. Prošla jsem si město a podívala jsem se po obchodech. Téměř nic se tu nezměnilo. Jen moc lidí jsem nepoznala. Možná je to dobře, někdo by mě mohl poznat a pak by se těžko vysvětlovalo, jak je možné, že vypadám i po dvaceti letech pořád stejně. Mladí lidé se odstěhovali kvůli studiu a pak tam pravděpodobně zůstali. No a ti starší už nejsou, vystřídali je nové mladé rodiny. Po tom, co jsem si prošla město, a podívala se po okolí, jsem se rozhodla tam zajít. K tomu domu, kde jsem bydlela. Šla jsem velmi pomalu, což je u mě zvláštní. Nevím proč, ale moc se mi tam nechtělo a zároveň mě k tomu místu něco táhlo. Zvláštní.


Když jsem k tomu domu došla, tak jsem zjistila, že se nebylo čeho bát. Přijde mi to absurdní. Mám pocit, že jsem ten barák nikdy předtím neviděla. Bydlela jsem tam dva roky, ale jako by se to nikdy nestalo. A další divné zjištění. Ten barák je prázdný. Nikdo v něm nebydlí a přitom je pěkný. Tedy nevím, jak vypadá uvnitř, ale na první dojem je pěkný a velmi zajímavý. Kdo ví, jak dlouho tu nikdo nebydlí. Bydlel tu někdo po té nehodě, když moji rodiče zemřeli? To se asi nedozvím. Když jsem tu bydlela, tak jsem se do této ulice nikdy neodvážila jít.

Teď sedím na střeše jednoho rodinného domu v odlehlé uličce. Přemýšlím a pozoruji lidi, kteří chodí okolo. Hledám svačinku. V dnešní době je ale těžké. Hledám někoho osamělého. Ale každý vypadá velmi zaneprázdněný. Jeden telefon v ruce a něco si zapisuje, nebo píše sms zprávu, druhý telefon u ucha a s někým mluví. To není nic pro mě.


Ještě chvíli jsem lidi pozorovala a pak jsem zahlédla to, na co jsem tak dlouho čekala. Mladá dívka, od prvního pohledu uzavřená do sebe, kráčela docela pomalu a každou chvíli se ohlížela kolem sebe, jako by se něčeho bála. To byl můj cíl. Moje hra mohla začít. Byla jsem nadšená.
Slezla jsem ze střechy a chvíli jsem kráčela za ní. Pozorovala jsem jí a vnímala její vůni. Ideální jídlo. Trochu jsem zrychlila, abych se k ní dostala blíž. Jakmile si mě všimla, tak jsem jí zastavila, abych mohla navázat hovor. Jako vždy jsem začala nenápadnou otázkou. Zeptala jsem se jí, kolik je hodin. Byl to účel. Viděla jsem hned, že nemá telefon v ruce, ani nikde po ruce. A bylo mi jasné, že mě jen tak neodmítne, k její povaze to nesedělo. Začala se šacovat a hledat telefon. Jakmile sklonila hlavu, nastala moje chvíle. Zmizela jsem.


Z povzdálí jsem pozorovala její výraz, když se ohlížela a nechápala, kam jsem zmizela. Tohle mě vždy baví. Jakmile se dala zase do chůze, a šla podstatně rychleji, nejspíše aby byla rychle pryč, tak jsem jí opět dohnala a omluvila jsem se jí, že jsem si jen musela odskočit, protože jsem tam někoho zahlédla. Mile mi oznámila, kolik je hodin a rychle se dala zase do chůze. Chudinka, asi si myslela, že mi uteče. Nechala jsem jí malý náskok. Pak jsem se objevila přímo před ní. Její zděšení, když mě spatřila, bych vám přála vidět. Ale vy byste to asi neocenily. Údivem nemohla ani křičet a to k tomu zatím neměla důvod.


Krásně jsem se na ni usmála. Teprve když viděla moje krásné vyceněné zuby a do červena zabarvené oči, tak jí nejspíše došlo, co se děje. Ale to už bylo pozdě. Moje hra právě skončila, mám opravdu velký hlad. Než se nadála, tak jsme byli v nejbližší odlehlé uličce, ona ovlivněná a já jsem měla konečně to, co jsem tak moc potřebovala. Ale jsem ohleduplná. Sice mi to nějakou dobu trvalo, ale naučila jsem své oběti nezabíjet. Takhle si ji příště mohu najít znovu. Napila jsem se do jisté míry. Dala jí napít své krve a poslala domů, bez jediné vzpomínky na mne.

Myslím, že jsme obě spokojené, já už nemám touhu vraždit z hladu a ona žije. Jak krásný konec dnešního dne. Což mi připomíná, musím najít nějaký opuštěný barák, kde bych mohla bydlet. Chce to něco stálejšího, než byty mých obětí. A jak je nám známo, když barák nikomu nepatří, tak do něj smím vstoupit i bez svolení majitelů. Jednoduše proto, že žádný nemá.

Jde se hledat barák…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama