Nedovol, aby tě ztrach z prohry vyřadil ze hry

Západ slunce nad hřbitovem

4. ledna 2015 v 15:32 | Temnota |  Povídky
Tak jsem se rozhodla, že sem přidám jednu z mých povídek...
Chvíli jsem přemýšlela, jaká by měla být ta první, no a pak mě napadla tahle.

Námět na tuto povídku mě napadl, při pohledu na jeden kostel kolem kterého jsem jezdila den co den do školy. Ani nevím proč, ale asi to tak má každý, kdo něco píše. Kolikrát mě nic nenapadá a nevím co psát, pak se na něco zadívám, ani na nic nemyslím a nápad se najednou objeví, pak už to jde samo Usmívající se

Snad se má povídka bude někomu líbit.

Přeji hezké počtení Usmívající se

Západ slunce nad hřbitovem




Fotografování byl vždy můj velký koníček a věnovala jsem mu skoro všechen svůj volný čas. S tím také souvisí můj příběh. Chodila jsem po loukách a v lesích a fotila jsem zajímavé věci, věci co mě zajímaly a vše co mě lákalo. Párkrát jsem při procházkách prošla okolo jednoho zapomenutého hřbitova. Zdi toho hřbitova byly už na půl zbourané a sálala z něj opuštěnost.
Jednou když jsem šla okolo, tak jsem se podívala, jak to tam vlastně vypadá. Přes zeď jsem viděla několik zbylých, skoro ještě neponičených náhrobků, náhrobky které už byly na půl zbořené, vypadalo to zajímavě a mě to svým způsobem lákalo, ruka, kterou jsem držela fotoaparát mě svrběla. Ale co mě zaujalo ještě víc, byl velký a nádherný náhrobek, byl téměř nepoškozený, časem ani vandaly, jako by se o něj stále někdo staral- hlídal ho.
Řekla jsem si, že se na ten hřbitov musím jít někdy podívat, prostě mi to nedalo.
Čas jsem si našla hned o víkendu. Ovšem na tajuplný hřbitov se mi nechtělo chodit za krásného slunného odpoledne, to by postrádalo podstatu a krásu fotek. Prošla jsem se po lese a navštívila jsem kamaráda. K večeru, když už sluníčko zapadalo a vyčistil se vzduch, jsem se vydala směrem ke hřbitovu.
Několik snímků hřbitova a náhrobků jsem udělala při západu slunce, to ale za chvíli zapadlo a přišla moje chvíle. Fotit po tmě les nebo kytky je sice zajímavé, ale tohle bylo něco jiného, trochu mi stoupl adrenalin. Udělala jsem několik pro mě strašidelných snímků a zároveň krásných. Pak jsem se zaměřila na ten velký, zajímavý náhrobek. Fotky s ním jsem udělala krásný, snad ze všech úhlů a některé i černobílé. Ani nevím jak dlouho jsem tam vlastně byla, bavilo mě to.
Když jsem přišla domů, máma už spala, to bylo asi poprvé co na mě nečekala s výčitkou, kde jsem tak dlouho byla. Alespoň jsem nemusela na rychlo něco vymýšlet, do rána času dost, vím, že se tomu nevyhnu a moji aktivitu by určitě nepochopila. Sedla jsem si k počítači a prohlížela jsem si fotky, řekla jsem si, že je rovnou roztřídím, jaké stojí za to ponechat a jaké jsou špatné, popřípadě některé z nich upravit. Ani jsem nemusela fotek dát pryč, nechci se moc chlubit, ale docela se mi povedly. Až pak jsem došla k jedné fotce, na kterou jsem zůstala tupě zírat několik minut. Ať jsem koukala jak jsem chtěla, tak jsem nevěřila svým očím. Byla to jedna z fotek toho zachovalého náhrobku, o ní jsem si myslela jak se mi krásně povedla, když jsem jí fotila. Náhrobek byl vyfocený lehce z boku a z podřepu, takže byl krásně vidět náhrobek, jeho zdobení a nad ním potemnělé nebe. Byla by to nádhera, ale jak jsem seděla u toho počítače, tak jsem si všimla, že kromě toho, co jsem fotila, se na fotce objevila nějaká záhadná postava. Nevím jistě co to mohlo být - vedle náhrobku byla postava menšího vzrůstu s nějakou kápí přes hlavu, ale přes to šlo poznat, že se koukala přímo na mě, nahánělo mi to husí kůži, ale nedalo mi to, prohlédla jsem si i zbylé fotky. Ukázalo se, že ta postava je na všech fotkách, na kterých je ten náhrobek. Ale jen na té jedné upírá svůj pohled na mě, jinak vypadá, že stráží ten náhrobek.
Ačkoli mi to nahánělo husí kůži gigantických rozměrů, tak jsem zalezla do postele s myšlenkou, že se na ten hřbitov vydám znovu. Chtěla bych to nějak prozkoumat.
Ráno jsem nemohla dospat, celá ta záležitost mi nedala spát, byla jsem vzhůru už v šest ráno. Napsala jsem mámě vzkaz, že jsem se šla projít, vzala jsem si foťák a vyrazila jsem ven. Chtěla jsem se na ten hřbitov podívat za denního světla. Když jsem tam došla, tak jsem viděla to samé co včera a pořád mi to nepřicházelo na mozek. Ten velký náhrobek mě prostě přitahoval. Teď, za světla, jsem se rozhodla ho více prozkoumat. Byl architektonicky krásně propracovaný a vypadal jako by tam stál sotva týden a ne celá staletí. Ale ať jsem hledala, jak jsem chtěla, tak jsem nikde nemohla najít jméno, jméno člověka, který tam byl pohřbený, to bylo divné.
Doma jsem si stále dokola prohlížela fotky. Když jsem došla k fotkám onoho náhrobku, tak jsem opět zůstala zírat s očima i pusou dokořán. Všechny fotky, na kterých byl náhrobek, byli najednou v podstatě prázdné. Ať jsem koukala, jak jsem chtěla, tak jediné, co na fotkách zůstalo, bylo pozadí. Vůbec mi to nedávalo smysl.
Neměla jsem doma stání. Asi tak minutku po osmé večer jsem sebrala foťák a vyrazila jsem směr hřbitov. Tam mě ovšem čekalo mnohem větší překvapení, než na fotkách. Jakmile jsem dorazila na místo, kde byl hřbitov, ano byl, tak jsem se sama sebe ptala, jestli náhodou nejsem někde jinde. Jediné, co na tom místě totiž zůstalo, bylo pár kamenů. Vypadalo to, jako kdyby za odpoledne, za jedno celkem krátké odpoledne, někdo celý hřbitov zboural, rozebral kámen po kameni a snad přestěhoval jinam. Nemohla jsem tomu uvěřit, pospíchala jsem domů, rozhodnuta, že se svěřím mámě a zeptám se jí, jestli by mi o tom všem nemohla něco povědět.
Bohužel, když jsem přišla domů, tak jsem tam mámu nezastihla, nejspíš byla u nějaké kamarádky na drbech. Čekala jsem na ni skoro do půl jedenácté, musela jsem se jí na to zeptat, do dalšího dne by to má zvědavost nejspíš nevydržela.
Když máma přišla domů, tak se divila, že ještě nespím, stále si nezvykla, že ráda ponocuji, ale výjimečně to nebylo jen pro to, že bych nemohla spát.
Počkala jsem, než se máma převlékla, abych to na ni nevychrlila hned ve dveřích, to jsem ještě vydržela. Hned, jak se máma posadila do křesla, jsem jí začala vyprávět o mých fotografických procházkách a o tom, jak jsem narazila na jeden opuštěný polorozpadlý hřbitov, na kterém bylo ovšem něco divného a to jeden náhrobek, který byl časem téměř nedotčený... Máma mě poslouchala a nechala mě dokončit můj pro mnohé neuvěřitelný příběh. Když jsem skončila, tak se máma zhluboka nadechla a pověděla mi vše, co ví:
"Kdysi dávno, když ještě ani moje mamka nebyla na světě, bylo město, kde dnes bydlíme jen malá vesnička s pár obyvateli, která se ale postupně rozrůstala. V té době se postavil právě onen hřbitov. Vesnice byla krásná, jezdili sem turisté a lidé to tu měli rádi. Prostě krásná idilka, která ale jednoho dne skončila, na onen hřbitov přibyl nový náhrobek- byl na tehdejší poměry velký a velmi ohromný a místní se začali zajímat o to, kdo v tom hrobě vlastně odpočívá. Od té doby, co tu ten hrob se ve vesnici začaly odehrávat divné věci. A tak vyšla najevo pravda.
Do toho hrobu byl uložen sériový vrah z vedlejšího městečka s jeho manželkou, která mu byla bezmezně oddaná a nikdy ani nepomyslela na to, že by její manžel byl něčeho takového schopen. Když ho odsoudily, tak se z toho dočista zbláznila. Traduje se, že zemřela ve stejný den, kdy jeho popravily. To je vlastně celý příběh. Od té doby do naší vesnice začali jezdit lidé především jen pro to, že tu údajně straší a chtěli nějakého toho ducha vidět. Ale nikomu se prý nepoštěstilo, tedy až dodnes, dodala mamka s lehkým úsměvem na tváři."
Celá tahle záležitost mě dost šokovala, natolik, že jsem se z ní musela vypsat. Jsem docela zvědavá, kde a jestli vůbec se onen záhadný hřbitov zase objeví.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama