Nedovol, aby tě ztrach z prohry vyřadil ze hry

Svědek vraždy

4. ledna 2015 v 20:40 | Temnota |  Téma týdne
Rozhodla jsem se zapojit a napsat článek na téma týdne. No, je to povídka a mám ji napsanou už delší dobu, ale řekla jsem si, že se k tomuto tématu docela hodí.

Na svém starém blogu jsem psala články k tématu týdne docela často, tak uvidíme jak to půjde :) Podle nálady a taky podle tématu... Přeji hezké počtení.

Byl krásný letní den a tak jsem se rozhodla, že se půjdu projít. Vzala jsem si fotoaparát a vyrazila jsem ven. Chvíli jsem se procházela, až jsem došla do nedalekého lesa, kam jsme dříve jezdívaly na houby, takže jsem to dobře znala. Ale tentokrát jsem neměla v plánu hledat houby. V tomhle počasí by to ani nešlo. Jsem strašný maniak do focení, takže fotím každou kravinu, prostě to, co se mi líbí. V tu chvíli jsem ještě netušila, co vyfotím o pár minut později.



Došla jsem až k baráku, který tu stojí. Když jsem byla malá, tak se mi vždy líbil a přemýšlela jsem, jaké by to asi bylo, bydlet uprostřed lesa. Většinou jsem dospěla k názoru, že by to muselo být nádherný, nádherný a zároveň strašidelný. Být sám uprostřed lesa, ve dne je tu krásně, potkáte tu jen pár lidí, ale kdo ví, co tu číhá, když se setmí…

Co se to tam děje? U baráku stojí dva muži a vedou spolu vážný rozhovor. Neodolala jsem a udělala jsem pár fotek. Dva rozhněvaní přátelé a jako zátiší krásný barák. Koukala jsem na ně a jen tak přemýšlela o čem by se asi mohly tak vzrušeně bavit. Mezi tím jsem si vyfotila pár kytiček, které se mi líbily. Podívala jsem se směrem k baráku, a jak jsem měla v ruce fotoaparát, tak jsem vyfotila něco, co jsem asi neměla ani vidět. Jeden z těch mužů, ten co stál čelem tak, že jsem mu viděla do tváře, najednou vyndal z kapsy zbraň a namířil ji na toho druhého. V tu chvíli jsem ani nedutala, do teď si mě ani nevšimly a v tuto chvíli jsem o to ani za mák nestála, ale nevědomky jsem udělala ještě několik fotek. Pak jsem slyšela výstřel a viděla, jak jeden z těch mužů padá k zemi, ale byl to ten, který zbraň vyndal. Nechápala jsem to, jak jsem z toho všeho byla mimo, tak jsem asi něco neviděla. Rychle jsem si lehla do trávy, jak jsem byla v šoku. Podívala jsem se na fotky, které jsem udělala. To, co jsem neviděla já, viděl můj fotoaparát, a ne jenom, že viděl, ale taky to vyfotil. Po té co jeden z těch mužů vyndal zbraň, se začali prát a shodou okolností vystřelil ten, který měl být nejspíš původně mrtvý. Stále jsem ani nedutala a bála jsem se jen pohnout, nevěděla jsem, jestli tam ještě je, nebo utekl a doufala jsem, že si mě nevšiml… trvalo asi pět minut, než jsem se úplně vzpamatovala, pak jsem vyndala z kapsy telefon a vytočila číslo 158.

Stále jsem se schovávala v trávě za křovím, až do chvíle než jsem z dálky slyšela houkat policejní auto. Pomalu jsem se zvedala a koukala se kolem sebe. Nikdo tam nebyl, jen ten mrtvý chlap před barákem. Ten co ho zastřelil, musel utéct hned po tom, co se to stalo, ale strach mi nedovolil zvednout se dřív, v tu chvíli jsem prostě nevěděla, co mám dělat.

Policisté tu byli za chvilku. Přišla jsem k nim, ale na tolik daleko, abych toho mrtvého neviděla, myslím si, že bych to neunesla… Nevěděla jsem co dělat, natož abych věděla, co mám říct. Jeden zůstal stát u mě a ostatní prohledávali místo činu. Zní to asi zvláštně, ale až teď jsem si plně uvědomila, že jsem se stala svědkem vraždy. Nemohla jsem tomu uvěřit, nikdy bych nečekala, že se mi něco takového stane.

Beze slova jsem tomu policajtovi podala můj fotoaparát. Podíval se na mě tázavým pohledem. A tak jsem mu ještě stále roztřeseným hlasem pověděla, co jsem tady vlastně dělala. Že jsem se byla projít a vzala jsem s sebou fotoaparát, protože ráda fotím a že mám ty chlapy vyfocený, jak se spolu nejdříve dohadovali a i to, co se stalo. Pochopil a fotoaparát si dal do kapsy. Odešel za ostatními, nejspíše pro to, aby jim o tom pověděl. Jak jsem tam zůstala sama, tak jsem se nevědomky začala třást, jako kdyby mi byla zima. Za chvíli za mnou ale přišel jiný policista, nejspíše jim došlo, že bych tam neměla zůstávat sama, po tom co jsem zažila. Ani jeden jsme nevěděli co říct. Když si všimnul, jak se klepu, tak mě objal, bylo to od něj milí. Po chvíli za ním přišel ten, kterému jsem dala fotoaparát. Dal mu ho do ruky, a řekl mu, ať mě vezme na policejní stanici a ať dají vyvolat ty fotky.

Až v autě jsem si připadala, že jsem v bezpečí, tedy alespoň trochu. Vzala jsem do ruky fotoaparát a prohlížela si fotky, které jsem ten den udělala. Byly to krásné fotky krajiny a kytek až do té chvíle než jsem přišla k tomu baráku. Pak tam je vyfocené to, co se stalo. Nejdříve jen dva muži, kteří si o něčem povídají. Po chvíli to vypadá, že se spolu dohadují. Pak je tam fotka, na které jeden z nich drží zbraň a míří s ní na toho druhého, ten po něm ovšem skočí a zbraň mu vytrhne z ruky, při čemž ho omylem zastřelí. Je to jako film složený z postupně jdoucích obrázků za sebou. Přistihla jsem se, že jsem se nad tím i pousmála, ale můj úsměv hodně rychle zmizel. Po tom všem totiž byla ještě jedna fotka, fotka, na které je ten muž čelem ke mně a kouká tím směrem s namířenou zbraní, když jsem se podívala na čas, tak to bylo asi minutu před tím, než přijela policie.

Ten muž mě viděl. Byla jsem v šoku.

Bylo jasné, že teď nemůžu jen tak domů, žít jako dřív…

Martin, tak se mi představil ten mladý policista, zavolal mým rodičům hned, jak jsme přijeli na stanici. Samozřejmě, že jim do telefonu nevyprávěl, co se stalo, takže si mysleli, že jsem něco udělala a že si mě mají jen vyzvednout. Jakmile jsem jim s pomocí Martina vysvětlila, co se stalo, protože sama jsem toho nebyla schopná, tak byli v šoku ne o moc míň než já.

Když jsem koukala na fotky, které jsem udělala, tak jsem si říkala, že je mi ten chlap nějak povědomí a po tom, co jsem ty fotky ukázala tátovi, jsem zjistila, že jsem se nemýlila. Je to jeden z tátových známých a shodou okolností u nás dneska byl a jen tak mimo řeč se táty zeptal, jestli jsem doma.

Po tom všem bylo jasné, že se nemůžeme vrátit ke svému starému životu, ani jeden z nás. Byla jsem úplně na dně a nevěděla jsem, co si o tom všem mám myslet. Nešlo jen o to se přestěhovat, znamenalo to opustit všechny příbuzný, své známé, kamarády a potencionální lásku. Nechtěla jsem to, chtěla jsem, aby toho chlapa našly a tohle všechno pro mě, pro nás, navždy skončilo.

Po cestě, kdy nás vezli na kriminálku, jsem o tom všem přemýšlela. Dozvěděli jsme se, že ten člověk, o kterém si táta myslel, že ho zná, byl úplně někdo jiný. Už dříve měl na svědomí nejméně dvě vraždy a nebyli to náhody, jako se zdála být potyčka, kterou jsem viděla. Ve skutečnosti, ten chlap, kterému patřila ona zbraň, byl manželem jedné ženy, kterou kdysi zabil ten vrah, chtěl se jen pomstít za svou lásku, teď se s ní možná shledal.

Ani nevíme, kdo ten muž je, proč se musel zaplést do našeho života a hlavní věc, která se v tu chvíli pletla hlavou: Proč jsem musela chodit do toho lesa a to všechno vidět.

Naděje na to, že by ho dostali a my jsme mohli dál žít svým životem, byly ztraceny. Kriminalisté nám řekli, že už toho muže hledají přes pět let.

Před pěti lety ho poznal táta.
Takže nám nezbývalo nic jiného než si nechat změnit jména a přestěhovat se…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama